Bez debat. Nejde o datum v kalendáři, nejde ani o průměrnou tepolotu nebo počasí. Ve vzduchu je to už nemíň týden.
Kulatící se kaštany.
Barvící se listí.
Studený vítr, oblačnost a nestálé počasí. Ale hlavně ten vítr.
Nesmělejší sluníčko okolo poledne, přiostřující se před západem.
A neidentifikovatelná vůně posečených polí, vzdálených ohýnků, mokré hlíny, hub a ovoce.
Přesto, že do kalendářního podzimu zbývají ještě víc než tři týdny.
Včera jsme jeli po večeři na otočku očesat rybíz. Poklidná sběračská činnost se vzhledem k zarostlosti babiččiny zahrádky šlahouny, bodláky a především kopřivami proměnila v adrenalinový sport.
„Hlavně nesbírej se šnečkama,“ radila jsem Lvíčkovi. „Cože? Se šnečkama?“ divil se. „Jasně, takoví ty malí zahradní, dost často na rybízu jsou,“ dělila jsem se o zkušenosti. A bum ho – vedle pár páskovaných mrňousů jsme na jedné větvi našli zavíčkovaného dokonce klasicky velikého šneka :D. Fuj!
Punčocháče jsem měla samou osinu, ruce a nohy požahané od kopřiv, malin v jedlém stádiu bylo sotva na pokrytí dna malé krabičky, jenom lesní jahody čím jsou planější, tím rodí víc, větší a chutnější plody… :D. Ale ta půlhodinka na zahrádce mě zregenerovala jako snad nic, co znám.
Já vím, ono je to hlavně tím, že není moje a nemusím ji obdělávat denně. Kromě toho mě u zahradničení limituje několik faktorů: nesnáším hmyz, plevel, klečení při jakékoli činnosti a – ještě pořád – taky hrabání se v hlíně; kytky u nás přesazuje výhradně Lvíček. Ale sakra… stejně mi to chybí.
(Nemůžu si pro tyhle momentky odmyslet termín okamih, ale je Madlenčin a já jí ho nebudu brát :))
Sedíme u počítačů a vybíráme si hudbu do auta. Přetahuju do vypalovacího software Ozzyho a zanotuju si “I’m a junkie…” Lvíček kontruje Shakirou: “I’m a gypsy…” Na to nemůžu říct nic jinýho než “každej jsme ňákej” :D
láskyplným připomenutím, že dnes máme svatého Jána (dědečku, R.I.P.) a to znamená, že přesně za půl roku tu je Štědrý den. To jen, abyste moc nezlenivěli. Já už (vedle všech příbuzných, kteří mají povětšinou jubilea v druhé polovině roku) začínám pomaličku přemýšlet, co komu (a taky co sobě :)) k Jéžíšku.
Dva týdny zpátky jsme malovali. Při té příležitosti jsme vykrámovali opravdu celý obývák a vrátili do skříní a zásuvek jen to, co má skutečně smysl tam mít. V současnosti se obývák jakžtakž drží v uklizených pozicích a já se snažím o totéž s ložnicí (tam mi překážejí asi dvě krabice knížek všelijakého stáří i žánrů, s nimiž moc nevím, co si počít, ale i to se snad poddá). Ze všech aktivit, které jsem proti svému bordelářství doposud započala, tahle zatím vypadá nejnadějněji. Když jsem před pár dny mluvila s maminkou, zmiňovala se, že si bere na první půlku července dovolenou. A když jsem se zajímala, jak s ní naloží, tak prý bude debordelizovat. No tak stojí ty krámy za to, abychom si takhle komplikovali život a plýtvali volnem na přehrabávání časopisů, obrazně řečeno, vidlema?
Před pár měsíci jsem si s horkou hlavou nakoupila několik domén, českýmrokem počínaje a různými pseudopodnikatelskými aktivitami konče, a dopadlo to očekávaně: nemám na to čas. Respektive nemám na sebe bič. Vzhledem k tomu, že teď ho budu mít zřejmě ještě mnohem míň, se asi v rámci zjednodušování těch domén zbavím a všechno přesunu na subdomény, kam si budu moct psát sem tam pro radost a nestresovat se, že zbytečně platím a nevyužívám doménu. Stejně ze mě nikdy žádný internetový podnikatel nebude…
O abiturientském srazu tu radši ani psát nebudu. Dětní spolužáci jsou zatím v menšině. (V téhle souvislosti bych jen zmínila nádherný trapas, který se mi povedl v konverzaci s jedním z nejlepších někdejších kamarádů o tom, jestli za deset let už budou mít děti všichni: “Podívej třeba na Robina, kdo by s ním chtěl mít děti?” zmínila jsem zarostlého spolužáka. “Tak bacha, s Robinem asi dva roky chodila moje ségra,” ucedil a… na to se fakt dá jen zasmát a napít piva.) Všichni, tedy téměř všichni jsou zatím k poznání, ale na všech je taky víc nebo míň poznat zub času, i když by to asi nechtěli slyšet.
Jo, a začali jsme docela masivně geokešovat, smůla jen je, že nám začínají docházet procházkou/pěšmo dostupné kešky. Asi se budeme muset přestěhovat… :)
Na Muzejní noc chodím už od od jejího vzniku. Ze začátku jsem byla nadšená; rok od roku euforie opadala a „muzejka“ se zařadila mezi akce, kam chodíme hlavně ze zvyku a rok od roku si říkáme, že příští rok se na to vykašlem, až to jednoho krásného roku zrealizujeme. Proslulost Muzejní noci ji začíná pohlcovat: objekty i autobusy jsou čím dál přecpanější, muzejníci vyčerpaní a člověk si připadá jako pravý čecháček: hlavně, že je to zadarmo! Proto už ji bereme spíš jako demoverzi, abychom se buď ujistili „bylo to hezké, ale takhle prolítnout to stačilo“ nebo „sem si musíme ještě někdy zajít“.
Letos jsem se nechala nalákat hlavně checkovací MN. Fronty byly zase příšerné, ale checkování tomu dodalo jiný, zábavnější rozměr. Pamětliva pravidel, checkovala jsem se všude včetně zastávek MHD a získala za večer několik odznáčků. Jeden dokonce reálný, ve Friends Coffee House, spolu s dalšími suvenýry, slevovými kupóny a fresh juicem (už jsme končili a na kafe si v půl jedenácté netroufali), po jehož ochutnání začal muž plánovat pořízení odšťavňovače. Průběžně jsme sledovali, kde jsou naši přátelé na Foursquare a Latitude, ale vzhledem k tomu, že jsme měli celkem daný program a omezený čas (v neděli jsme potřebovali vstávat), jsme se s nikým nesešli. Snad příště. To je totiž jedna z mála motivací, která mi na návštěvu MN ještě zbývá.
O víkendu jsme byli na návštěvě za babičkou. To kromě klasických konverzačních témat vždycky přijde na přetřes Trénink paměti. Tam babička chodí každý týden a dostává úkoly - někdy “dětské”, jako domalovávání obrázků, ale někdy takové, s kterými si neporadí celá rodina ;) třeba dopsat rozhovor tak, aby dával smysl, jsme nezvládli nikdo. Ale poslední úkol, napsat příběh od jednoho písmene (své iniciály, tedy V) zvládla babička brilantně sama. Spadla mi brada, když mi podala papír a já četla větu z titulku, následovanou popisem nezdařené cesty na svatbu a vesničanů vymáchaných ve vodě ;). S takhle rozvitými přívlastky bych sama měla co dělat!
Marná sláva, básnické střevo je v naší genetické výbavě zaryto pořádně hluboko.
Abych už se toho zbavila :)
A song that you listen to when you’re sad: All Saints - Black Coffee
Ajaj. Těch je taky spousta. Uvedené černé kafe je jedna z nejoblíbenějších, ale je tu spíš proto, že mě napadla první. Jinak… jé, tolik svých oblíbenců jsem musela vynechat… Tichou dohodu a Večírek osamělých srdcí, Vypsanou fiXu a Robinsona (a mnohé další), Alici Springs, Priessnitz… no nic.
A song that you want to play at your wedding: Kryštof - Plán
Už byla a nechali jsme si tam zahrát All You Need Is Love z Lásky nebeské (původně samozřejmě od Beatles) a na nástup Chariots of Fire od Vangelise. Mám ale pár dalších písniček, které jsou pro mě k tomuto tématu nějakým způsobem symbolické. Na obloze od Priessnitz není na TyTrubce k nalezení kromě příšerného remixu DJ Wiche a Depešáky si budu šetřit na pohřeb ;) ale pokud se chcete dojmout, zaposlouchejte se do Somebody.
A song that you want to play at your funeral: Depeche Mode - Precious
Primárně, já bych nechtěla pohřeb. Babička ani děda ho neměli a nemám pocit, že jsem se s nimi nerozloučila; naopak nezapomenu na nervydrásající obřad pohřbu Lvíčkova dědy a netoužím po tom, aby to někdo dělal mým příbuzným. Ale když už, buď klasické Requiem od Mozarta, nebo (většinou stejně bývají tři songy) nějaká ta klasika z nejklasičtějších. Mrzí mě, že se na moje oblíbené DM dostalo zrovna v téhle položce… no, ale co si budeme povídat :D
A song that makes you laugh: Horkýže slíže - Emanuel Bacigala
Bylo mi jasné, že to musí být něco od kapely Horkýže slíže (když ne od Wohnoutů, které už tady zastoupené mám) - je to jedna z mých nejoblíbenějších a texty má hodně vtipné. Ale vybrat kterou… nakonec to vyhrál Emanuel Bacigala s geniálním veršem „vysvetlujte zdrogovanej mládeži, že sa im nenačíta brúsny kotúč na veži“, ale třeba R’n'B Soul je taky super. A ze starších Gilotina, Sibir taxi, Česká, Frankie Doparoma, Brďokoky… Ne, nudit se nejde.
Your favorite song at this time last year: Kabát - Kdoví jestli
Těžko říct teda, ale co si tak vzpomínám, tahle písnička od Kabátu se mi líbívala, když byla nová, jako asi žádná jiná od nich. Nevím, jestli je to důstojné a reprezentativní zakončení. Ale takový je život… a aspoň můžu zavzpomínat na poslední koncert, na kterém jsem shodou okolností byla :)
Dlouho to trvalo, ale je to tady ;). Dokoukala jsem nový díl Big Bang Theory, chtěla bych jít spát, ale ještě nemám dopité víno… tak co jiného než blog?
A song that no one would expect you to love: Underworld - Born Slippy
Trochu dědictví z minulosti, ale prostě líbí. Přestože je to hudba, kterou běžně neposlouchám, občas na tom uletím; a konkrétně tenhle song mám vážně ráda. (Ale moc dlouho to taky nevydržím ;))
A song that describes you: Lucie Bílá - Haňa Zaňa
Říkejte si, co chcete. Lucka Bílá nejsem, ale text Gábiny Osvaldové je geniální - a já taky kolikrát nevím, čí jsem.
Tahle písnička mě formovala v pubertě :))
A song from your favorite album: Beatles - In My Life (Rubber Soul)
Těžká otázka. Oblíbených alb mám víc, ale chtěla jsem taky někam nacpat Beatles ;). A z jejich alb mám asi nejradši Rubber Soul, na kterém je i jedna z mých favoritek - In My Life.
A song that you listen to when you’re angry: Daniel Landa - Valčík
Dědictví puberty, kdy jsem svoje temné pudy vybíjela u Orlíku. Když je mi jenom smutno, přetluče to klasika, třeba Čajkovský. Ale když jsem fakt naštvaná, když nepomůže nic jiného, než se vyřvat, tak nastupujou debilní texty a úderné tóny Dana Landy. Stydět se za to nebudu, poslední dobou to není moc často :).
A song that you listen to when you’re happy: Plain White T’s - Delilah
Těch je taky moc; ale na tuhle fajn písničku jsem nechtěla zapomenout. (Něco od Miky by bylo asi v závěsu :))
A příště poslední, čtvrtý díl! Už aby to bylo :D
Sobotní výlet se málem nekonal, protože jsme tou dobou už měli za sebou:
-páteční úklid a sbalení
-vyšnečení se z Prahy po třetí odpoledne (předodjezdovou sedmatřicítku jsem zamlčela)
-mytí, oplachování a jarní voskování auta
-večerní posezení u vína s prarodiči
-(relativně) brzké ranní vstávání, dokončení úklidu interiérů a nasbírání pytle pampelišek na med
-cestu domů, z níž jsem většinu řídila a za zbrklé uhnutí před dodávkou připojující se do pruhu si vysloužila pěknou držkovou
-vybalení a převléknutí
-cestu na oběd k tchyni, během níž jsem se pod vlivem autovětrání rozpšíkala jako po noci v prachovém peří
-a konečně ten oběd, dva čaje a prášek na alergii, po kterém jsem se dala jakžtakž dohromady. Takže jsme nakonec vyrazili na Točník “na mamuty”. A nápad to byl dobrý.
Na Točník jsme podle mapy i ukazatelů trefili dobře. A s trochou nadsázky musím říct, že největší “zábavní výtěžnost” mělo těch čtyřicet korun, které jsme zaplatili za parkování. Mezi parkovištěm a hradní pokladnou jsou totiž obory. Rozlehlé obory. A v nich je spousta ovcí, jehňátek, koz, kůzlátek a jeden černý pašík. Byla jsem z nich skoro nadšenější než všudypřítomné děti (především proto, že jsem měla foťák ;)).
Jak se dalo předpokládat, “mamuti” byla akce vhodná především pro děti, ale i dospělý návštěvník se dozvěděl různé zajímavosti o dobovém životě a řemeslech a přitažlivé byly i ukázky, třeba rozdělávání ohně nebo zpracovávání kovů. Sami jsme si ale vyzkoušeli jen opékání těsta. Z hrudky (zřejmě běžného chlebového) těsta se udělá hádek, který se nalepí okolo klasického prutu na špekáčky. Analogickým způsobem se opéká nad ohněm, dokud nezhnědne; je to lahůdka, zvlášť ochucená dostupnými přílohami - medem nebo sádlem, solí a kmínem.
Samotný hrad je taky moc pěkný se spoustou zákoutí, počasí nám přálo… jenom kvičení netopýrů ve studni jsem se, upřímně řečeno, dost bála.
A doma, místo odpočinku, vaření dvou litrů pampeliškového medu. V deset večer ho bylo devět skleniček, já tuhá, ale až se podzim zeptá, co jsem dělala na jaře… :)
…od stolu, od lože a od blogu.
Poslední dobou to tady trochu zanedbávám a zároveň jsem v pokušení psát příspěvky, které se sem tématicky nehodí, přesněji řečeno, zřejmě by tu nenašly příliš čtenářů, zatímco mé čtenáře stávající by nebavily. Taky občas na pohovorech přijde řeč na můj blog, a proč to nepřiznat: za tenhle se přece jenom maličko stydím :-). Občas tu jsou až příliš osobní a infantilní výlevy, přestože soukromý ten blog není už dávno - minimálně od rozchodu s ex trpím silnou autocenzurou.
Proto jsem si na příspěvky nudnější, v uvozovkách odbornější či filozofičtější, založila posterous. Nevylučuju, že některé zajímavější věci (jako třeba hned následující zamyšlení nad iPadem, které vložím podle toho, jak moc budete hodní a taky kdy najdu čas ;)) budu kopírovat i sem, ale budu se to snažit omezit. Když rozluka, tak pořádná.
(Joa třetí a čtvrtá dávka písniček vás nemine, nedělejte si iluze :-D.)